V tomto článku se pokusíme vysvětlit, proč je nasazení dronů ukrajinskou armádou v bojových misích stejně zavrženíhodné jako nasazení dronů ruskou armádou. Začneme citátem z jednoho českého deníku:

Válka na Ukrajině se v posledních dnech vyhrotila v souboj o energetickou infrastrukturu. Rusko systematicky likviduje ukrajinská plynárenská zařízení v Charkovské oblasti, ukrajinské drony zasahují cíle hluboko v ruském vnitrozemí. Noční nálety na předměstí Moskvy si vyžádaly deset zraněných, mezi nimiž jsou i tři občané Číny. (…) V Podolsku pak drony zasáhly civilní objekty a dálnici, přičemž zranily další dvě ženy. Lékařskou pomoc musela vyhledat i jedenáctiletá dívka kvůli silné stresové reakci.

zdroj: https://ekonomickydenik.cz/ukrajinske-drony-ruske-vnitrozemi-zraneni-cizinci/

Jaké politické a strategické závěry z toho vyvozují příznivci “ukrajinského lidového odporu“? Nevidíme zde žádnou kritickou sebereflexi. Jejich pohled zůstává stejně tragický jako dříve. Za prvé, podle nich je Rusko jediným agresorem v této válce. Za druhé, nadále volají po dalším vojenském vybavení pro ukrajinskou armádu, která podle nich výhradně brání ukrajinské civilní obyvatelstvo. Za třetí, nadále sbírají finanční prostředky pro výrobce a piloty ukrajinských dronů, které popisují jako nástroje osvobození a prostředky obrany.

Útoky ukrajinské armády pomocí dronů opakovaně vedly v Rusku ke zraněním, úmrtím a traumatizaci civilistů. Proukrajinská média, včetně těch, která jsou označována za anarchistická, však jednomyslně prohlašují: „Ukrajina se již pět let brání proti ruské agresi.“ Za agresi je tedy jimi považováno, když ruská armáda bombarduje infrastrukturu v Charkově, ale když ukrajinská armáda bombarduje podobnou infrastrukturu v Rusku, je to podle nich akt sebeobrany.(1)

Marně bychom hledali nějaký podstatný rozdíl mezi tím, co proukrajinští bojovníci a jejich příznivci považují za obranu, a tím, co rozumní lidé obecně považují za bezohledný útok na nevinné lidi. Je zřejmé, že obě strany – Rusko i Ukrajina – jsou v tomto ohledu stejné. Každá strana obviňuje tu druhou z šíření teroru, zatímco teror, který sama vyvolává, popisuje jako nezbytnou sebeobranu. To je prostě podstata válečné propagandy a praxe. Vládnoucí třídy a jejich přisluhovači na všech stranách šíří zkázu, ale právě dělnická třída – která nemá žádný zájem na vedení války – trpí jejími důsledky nejvíce. To velmi dobře shrnuje komentář, který byl nedávno zveřejněn v diskuzním vlákně pod podcastem na webu ANews.

V tomto podcastu se diskutovalo o kontroverzním rozhovoru, v němž Margaret Killjoy klade otázky osobě jménem Kafa, která ovládá drony v rámci ukrajinských vojenských operací a popisuje to jako jedinou správnou anarchistickou strategii během války. Osoba, kterou tento rozhovor znechutil, napsala v diskuzi následující:

Pro představu: narodil jsem se v Rusku a většinu života žiji ve Spojených státech. Většina mé rodiny stále žije v Rusku. Docela často slýchám příběhy o tom, jak se jim tam daří. Nemohu je navštívit osobně, protože by hrozilo, že bych byl povolán do armády, kdybych to udělal.

V současné době mám příbuzné ve dvou městech, na která útočí ukrajinské drony. Slyším, jak se můj bratranec bojí chodit do školy, a jak mi babička popisuje zvuk dronů, zatímco mi vypráví o svém chronickém srdečním onemocnění. Moje máma už roky trpí záchvaty paniky, protože hrozba, že by naši příbuzní mohli přijít o život, než se s nimi znovu uvidíme, je velmi reálná. S přáteli o tom většinou nemluvím. Většina lidí mi k tomu nemá co říct, když to nadhodím. Vím, že to je mnohem méně intenzivní než to, co prožívají lidé na Ukrajině. Nepovažuji se za schopného mluvit o tom, jaké to je žít pod aktivní vojenskou okupací, v aktivní válečné zóně.

Je pro mě opravdu, opravdu těžké smířit se s myšlenkou, že někdo na druhé straně dronu, který k smrti děsí moji babičku, je hrdý anarchista. Že mám spoustu společného s někým, kdo se s nadšením podílí na aktivitách státní armády, která šíří teror mezi civilním obyvatelstvem, jehož součástí je náhodou i moje rodina. Je pro mě těžké číst, jak operátor dronu říká, že podle něj je jedinou anarchistickou možností vstoupit do armády. Anarchisté mají dlouhou historii toho, že když válka zaklepe na dveře, říkají: „Tohle není můj boj.“ Cítím se oprávněn kritizovat Margaret, která se rozhodla nekriticky spolupracovat s někým, kdo se nadšeně angažuje na straně národního státu, a zároveň to prohlašuje za jedinou anarchistickou možnost. Rád bych …